Trajekt Salem Express byl postaven francouzskou společností Constructions Navales et Industrielles de la Mediterranee v La Seyne v roce 1965. Na vodu byl spuštěn pod jménem FRED SCAMARONI a do roku 1969 byl provozován společností Compagnie Générale Transatlantique. Ta jej převedla na společnost Compagnie Générale Transméditerranéenne, která jej v roce 1976 převedla na společnost Société Nationale Maritime Corse-Méditerranée.

V roce 1980 byl za 4 mil. USD prodán společnosti Ole Lauritzen, přejmenován na NUITS SAINT GEORGE, aby byl o pouhých deset měsíců později prodán egyptské společnosti Lord Maritime Enterprise a přejmenován na LORD SINAI. Zajišťoval přepravu mezi Suezem a Akabou. V roce 1984 byl přejmenován na AL TAHRA a v roce 1988 prodán společnosti Samatour Shipping Company, která jej přejmenovala na SALEM EXPRESS. Pro tuto společnost se plavil mezi přístavem Jeddah v Saudské Arábii a Suezem až do prosince 1991, kdy se potopil u egyptského přístavu Safaga. Počtem obětí se potopení trajektu Salem Express řadí mezi největší námořní katastrofy novodobých dějin.

Technické parametry lodi
Délka: 114 m
Šířka: 17,8 m
Ponor: 4,9 m
Výtlak: 4771 tun
Motory: 4 osmiválcové dieselové motory
Výkon: 11.100 kW
Rychlost: 19,5 uzlů

Ke své poslední plavbě vyplul Salem Express v prosinci 1991 z přístavu Jeddah v Saudské Arábii. Kromě nákladu několika automobilů, vezl stovky pasažérů. Byli to převážně poutníci, kteří se vraceli ze svaté pouti do Mekky. Kapitán Hassan Moro, který velel trajektu od roku 1988, patřil mezi nejzkušenější kapitány. Trasu mezi Jeddahem a Safagou znal jako málokdo. Před tím, než se přestěhoval do Safagy, aby pracoval pro Samatour Shipping Company, učil mimo jiné na Egyptské Námořní Akademii. Díky svým znalostem vplouval do přístavu v Safaze jižním obloukem mezi pevninou a útesy Hyndman, což bylo nestandardní. Cesta do přístavu Safaga vede tzv. severním obloukem okolo Panorama Reefu. Tam je moře pro velké lodě dostatečně hluboké a tím pádem daleko bezpečnější. Tento standardní přistávací manévr je ale o více než dvě hodiny delší, než cesta, kterou zvolil kapitán Moro.

Salem Express vyplul ze Saudské Arábie s dvoudenním zpožděním, které bylo zapříčiněno opravou motoru. V noci z 15. na 16. prosince 1991 se zhoršilo počasí a s ohledem na množství cestujících bez kajut jen na hlavní palubě, se kapitán rozhodl pro kratší přistávací manévr, tedy jižní oblouk okolo útesů Hyndman. Dalším důvodem pro zkrácení cesty bylo ono dvoudenní zpoždění a údajný nátlak ze strany společnosti Samatour line, aby trajekt vysadil pasažéry a co nejrychleji se vrátil do Jeddahu, kde čekali další tisíce poutníků vracejících se ze svaté pouti.
Během 450 mil dlouhé plavby se Salem Express nepatrně odchýlil východním směrem, díky čemuž při jižním přistávacím manévru nebyl od Hyndmanských útesů tak daleko, jako obvykle. Vzhledem k tomu, že se blížila půlnoc a moře bylo rozbouřené, nemohl nikdo z kapitánského můstku útes vidět. Tak se stalo, že Salem Express narazil do nejjižnějšího z Hyndamanských útesů, který není ani z 1/3 tak velký jako trajekt sám a 16. prosince se v půl jedné ráno potopil.

Mnoho lidí zahynulo okamžitě a další bojovali o své životy ve vlnách. Žádný ze záchranných člunů nebyl spuštěn, aby mohl tonoucí zachránit. Jediné, co jim v tu chvíli pomohlo, byl proud, který je snášel směrem ke břehu.
Na palubě bylo oné osudné noci oficiálně 650 osob - 578 pasažérů a 72 členů posádky. Svědkové však tvrdí, že na trajektu bylo až dvojnásobné množství pasažérů. Katastrofu přežilo jen 180 osob. Lodní lékařka, která katastrofu přežila při výpovědi o neštěstí uvedla, že loď byla jak krabička sardinek. Na hlavní palubě se tísnilo tolik lidí, že se po ní téměř nedalo projít.

Potápěčské záchranné operace byly zorganizovány až s dvoudenním zpožděním. V roce 1991 existovalo v Safaze jedno jediné dive centrum s dvěma potápěčskými průvodci a námořní záchranný tým v místní vojenské posádce čítal 12 osob. Celkem tedy bylo v Safaze k dispozici 14 potápěčů teoreticky použitelných při záchranné operaci. Další potápěči podílející se na záchraně byli svoláni do Safagy během následujícího dne. Celkem bylo shromážděno 32 potápěčů. Informací měli minimum. Ve velící místnosti na vojenské základně byly k dispozici plány lodi, ale jediné informace, které záchranáři měly, bylo to, že se kvůli špatnému počasí potopila loď s pasažéry. Se vším se potápěči seznamovali až v průběhu třídenní záchranné práce. Rozděleni byli do několika skupin a tvořili jakýsi řetěz. Tímto způsobem si podávali těla obětí, která vyprostili z kajut až k hladině, kde je pomocí lan vytahovali na lodě. Dle jejich odhadů vyprostili z kajut jen během prvního dne 850 těl. Podle výpovědi účastníka této operace se jednalo o strašný zážitek, díky němuž se někteří potápěči pod vodu již nikdy nevrátili. Těla zemřelých již podléhala částečnému rozkladu a se změnou hloubky a poklesem tlaku při vynořování docházelo k jejich dalšímu poškození. S ohledem na tyto skutečnosti přerušily egyptské námořní síly záchranné práce a mnoho těl zůstalo ve vraku pochováno navždy. Oproti oficiálním údajům se odhaduje, že tragédii nepřežilo téměř 1600 osob.